Cesta, kterou jsem se kdysi sama vydala, nebyla rozhodně vůbec jednoduchá. Naopak mne stále spoustu sil, dřiny a probrečených nocí, kdy jsem se snažila přebudovat svůj vlastní život k lepšímu. Ale povedlo se a krásný partnerský vztah založený na svobodě, lásce a pokoře mi byl víc než dostačující odměnou. Proto se chci podělit s Vámi, milé čtenářky, o mou těžkou cestu životem, proměnu sebe sama, a postupný vývoj mého nového já, abyste vy, drahé slečny a ženy, měly inspiraci a podporu na cestě za svým novým vysněným životem.
Rozchod jako začátek
Vlastně to začalo tím nejhorším způsobem, kterým mohlo. Rozchodem. A to s partnerem, s kterým jsme se poznali ještě na vysoké škole, plánovali jsme společnou budoucnost, chtěli jsme cestovat a po návratu z ciziny si založit rodinu a pořídit psa. Znáte to, krásný sen, který si člověk maluje při procházkách lesem, sní ho nad kafem s kamarádkami a vůbec si nedokáže připustit, že by mohla nastat možnost, že tento sen ve své polovině skončí dříve, než dojde svého naplnění.
Právě to se ale stalo. Přišlo pár hádek, několik naštvaných SMS a postupně vybouchlo vše, co se už nějaký čas střádalo, ale co jsem si za žádných okolností nechtěla připustit. Nastal rozchod.
Namísto probrečených nocí a hledání nového partnera jsem se prvně zamyslela, kde jsem udělala zásadní chybu a v čem jsem se k němu nechovala ideálně. Protože jak se říká, na vztah jsou potřeba dva, a i když jsem na něj v prvních dnech byla naštvaná za kupu věcí, rychle jsem získala nadhled a uvědomila si, že ne vše byla jen jeho vina.
Jedna z prvních věcí, kterou jsem si uvědomila a kterou už nechci nikdy udělat, je omezování. Ne že bych partnerovi přímo něco zakazovala, ale mnohdy jsem měla nesmyslně vlastní názor, chtěla dělat věci podle sebe. Jednoduše jsem se k němu chovala spíše jako máma vymýšlející další a další nesmyslná pravidla, než jako partnerka, která je schopna dát svému muži veškerou svobodu, kterou si zaslouží. Uvědomila jsem si, že zatím co on byl schopen poskytnout mi veškerou svobodu, kterou jsem po něm žádala, z mé strany se toho stejného nedočkal.
Dalším aspektem byla komunikace. Neustále jsem měla potřebu vysvětlovat mu svůj vlastní úhel pohledu a měla jsem pocit, že ho stále nechápe. Chápal. Ve skutečnosti chápal úplně vše, co jsem mu kdy řekla. Jen měl na věci svůj vlastní názor a já nebyla schopna to vidět a ocenit jeho vlastní přínos do vztahu. Tvrdohlavě jsem si trvala na svém.
Můj názor na muže se po této bolestivé zkušenosti v mnoha ohledech změnil. Teprve teď jsme však schopna je vnímat jako krásné bytosti, plné porozumění a vlastního pohledu na svět.